pátek 6. června 2014

Dobrýho šestýho: Alzheimer stop

    Všem přeji krásný pátek, 6.6. patří k mým nejoblíbenějším datům (protože je šestka nejlepší číslo, žejo), tak pojďme tomu dnešku trochu vylepšit karmu. 

    Dnešní článek bude trochu osobnější, než u mě bývá zvykem, ať už v normálních článcích či v této rubrice - a sice z toho důvodu, že v rodině Alzheimerovu nemoc máme. 

    Možná si říkáte, jak je tedy možné, že jsem právě tímto tématem nezačala. Ne, není to tak, že bych si je "šetřila" na pěkné šestkové datum, ani jsem si na předchozích příspěvcích nechtěla vysledovat případné šeredné komentáře - já prostě nevěděla, jak to psát - nezaujatě, nebo z vlastní zkušenosti? Protože pořád nevím, jak se k psaní něčeho takového postavit, uvidím, co klávesnice přinese - vždycky mám možnost ťuknout na "delete". 

    Člověk si neuvědomí, jak beznadějná Alzheimerova nemoc je, dokud ji nemá ve svém přímém okolí. Zatímco dříve jsem stařeckým nemocem věnovala minimum pozornosti - bylo mi -náct, stáří bylo daleko - , teď hltám každý článek tomuto tématu věnovaný. Úhel pohledu mi změnila babička, které byla nemoc diagnostikována zhruba před dvěma lety. 

    Všechny nás šokovalo extrémně rychlé zhoršování jejího stavu i přes kvanta prášků, které měly nástup nemoci zpomalovat. Z pouhého zapomenutí data se během měsíce stala naprostá dezorientace projevujíc se například tím, že babička s železnou pravidelností připravovala jídlo pro svého třináct let zesnulého manžela. 

    Po dalších pár měsících se babička musela přestěhovat do speciálního zařízení pro lidi trpící Alzheimerovou chorobou - její stav si žádal 24hodinovou péči, což si pracující lidé v produktivním věku s dětmi nemohou  časově dovolit. 

    Sanatorium Topas v Holicích byla úžasná volba. Zaměstnanci mají můj neskonalý obdiv - práce s člověkem s demencí je neuvěřitelně vyčerpávající a depresivní. 

    Do sanatoria jsme začali jezdit v září. Když se procházím chodbou dnes, málem nepoznávám lidi, kteří na podzim vypadali, že jsou duševně naprosto v pořádku, a samozřejmě jsou fyzické změny o dost menší, než změny psychické. 

    Časem ubývají i fyzické schopnosti. Babička neovládá chůzi a sama se nedokáže ani obléknout; je neuvěřitelné tyto změny pozorovat u někoho, kdo vám mazal rohlíky s Nutellou, dával vám na zadek, když jste mu převhrli šití nebo vám zachránil život tím, že pro vaše hloupé topící se tříleté já skočil v šatech, brýlích a botách do bazénu. Mění se výraz tváře, přibývají kompulzivní gesta a člověk přestává být sám sebou, čím dál rychleji, bez jakékoliv šance na to, že se stav někdy zlepší, naopak - nemoc vás postupně zabije.

    Hrozné jsou vyhlídky i pro nás. Se stárnutím populace čísla stařeckých demencí statisticky ohromně stoupají - Alzheimerovou nemocí či jinou demencí údajně trpí 1 ze 3 seniorů. Zatím nebyla objevena žádná léčba, která by nástupu stařecké demence mohla zabránit. Sem tam se dočtu či vidím video o kokosovém oleji a jeho údajných zázračných účincích, co se této nemoci týče. No, řeknu vám to takhle; nebýt těch článků, asi občas svou obligátní lžičku denně vynechám. 

    Moje babička má dvě děti s rodinami, které jsou finančně schopné vše potřebné zajistit; ne každý senior má ale to štěstí. Nadanční fond Podepsáno srdcem z vybraných peněz mimo jiné finančně pomáhá s domácí péčí o pacienty s Alzheimerovou nemocí, podporuje preventivní péči a školení lidí, kteří se o pacienty starají.

    Svou troškou do sociálního mlýna můžete přispět, pošlete-li třicet korun DMSkou ve tvaru

DMS ALZHEIMERSTOP na číslo 87 777

    Znovu podotýkám, že 30 korun jsou dva jogurty nebo půlka laku na nehty. Pro nás jednotlivce to není nic více, než jeden chleba, když se zapojíme jako skupina, může to pro někoho znamenat velký rozdíl.

    
    Při psaní článku jsem se snažila držet s emocemi na uzdě, tak doufám, že se mi to tak nějak povedlo. Opět ale dodávám, že jakékoliv necitlivé komentáře budou nekompromisně mazány. Za jakékoliv jiné postřehy budu velmi ráda.

    Mějte se krásně,
    M.

23 komentářů:

  1. Je to strašlivá nemoc a umí z inteligentních lidí udělat někoho úplně jiného. Taky jsem ve svém okolí měla/mám několik případů a vždycky, když se nad tím zamyslím, je mi z toho velmi smutno na duchu. Jak strašlivé to asi musí být pro samotného nemocného, když to najednou přijde... Nepředstavitelné.
    Aspoň tu DMS jsem poslala. Není to moc, ale korunka ke korunce... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, korunka ke korunce:-) Díky za milý komentář, An! Jinak myslím, že postižený člověk si to už ani neuvědomuje, ale těžko říct, snad se to nikdy nedozvím.

      Vymazat
  2. Jojo, Alzherimer a jiné demence, to vídám často. Přítelova babička je na tom mentálně už hodně špatně a on je z toho pokaždé v depresi, snažím se ho uklidňovat tím, že to je "normální" a časté, že se jen musí naučit s takovýmto člověkem komunikovat a hlavně se jeho nemoci neděsit. Já mám s lidmi trpícími nějakou formou demence dostatek zkušeností a musím říct, že mě to samotnou děsí, jak se z plně duševně zdravého člověka může stát skoro až troska, dalo by se říct. Jak rychlý spád to může nabrat a jak tomu nemůžeme zabránit. Starých lidí je mi asi líto nejvíc ze všeho (ještě kromě zvířat), nelíbí se mi prostě ta sestupná spirála, kterou život může nabrat, je to hrozně smutnej pohled. A díky za článek! Spousta lidí toho o těchto nemocech moc neví, pak ani nevědí, jak se k takovým lidem chovat...a to je blbý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsme na tom s Tvým přítelem podobně, když já jedu s tím mým vlakem po víkendu s babičkou do Prahy, úplně to ze mně padá a brečím jak želva. Nedá se nic dělat, člověk to musí vzít, ale je to fakt těžký.

      Vymazat
  3. Ráda přispěji alespoň DMS. Díky za článek! Marťaska

    OdpovědětVymazat
  4. z článku je mi pěkně smutno, sms jsem poslala, snad se přidá více lidí :)

    OdpovědětVymazat
  5. SMS poslána :)

    Je to hrozná nemoc, bohužel s ní mám také zkušenosti - už od malička.
    Když jsem se narodila, tak byla babička ještě zdravá, ale tak nějak od té doby se to začalo postupně zhoršovat a tak jsem s tím tak nějak postupně vyrůstala a brala to jako věc, která tak prostě je. Že moje babička je jiná než ostatní, že si se mnou nemůže hrát, povídat...
    Tak do mých 7 let bydlela ještě s dědou, ale postupně už to nešlo zvládat a přestávala i chodit, takže nešlo jinak, než aby byla v sanatoriu, kam jsme ji chodili často navštěvovat. Takže jsem od malička až do 18 trávila nedělní odpoledne v sanatoriu plném nemocných lidí na které byl opravdu smutný pohled a za ruku držela babičku, která si nepamatovala moje jméno, a do teď mám i Vánoce spojené nejen s tím vším klasickým, ale vždycky se mi vybaví i "vánoční návštěvy" ústavu, kde se to sestřičky snažily vyzdobit, aby to vypadalo alespoň trochu vesele.
    Je to opravdu hrozná nemoc, a neskutečně těžké to musí být právě i pro rodinu, neumím si představit, jaké to asi bylo pro taťku nebo dědu, když se babička takhle začala měnit.
    A zní to hrozně, ale smrt byla po tolika dlouhých letech opravdu jen vysvobozením.

    No ale to jsem se nějak rozepsala - prostě jen - doufám, že alespoň tou troškou přispěje více lidí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě moc mrzí:( Je to zákeřná nemoc, odcházet ze života v tak potupným stavu. A souhlasím, že pro rodinu je to zvláště těžké, ta bezmoc, že někomu, kdo vychovával mamku od malinka, není možný nijak pomoci.

      Vymazat
  6. Ahojda,

    to je fakt prasácká nemoc.
    Můj děda ve 2007 upadl v garáži a údajně mu to spustilo Alzheimera... Pak začal blbnout, pořád chodil opravovat kapající kohoutek (kterej nekapal), vyhlížel pošťačku i v neděli, takový úsměvný maličkosti starejch lidí, který si prostě spojíte až potom, co se dozvíte diagnózu... Stále žili s babičkou spolu v bytě, jenže o dva roky později to začlo být fakt zlé, vyřvával z okna na lidi, utíkal z bytu a chtěl lidi mlátit, potom zapomínal chodit na záchod, neuměl jíst, obouval si čepici... Jenže problém byla babička, která považovala za svou povinnost se o něho starat, ženská s kardiostimulátorem ho tahala z vany a do vany několikrát denně, ptž se po...
    Nakonec jsme ho prostě násilím nechali odvézt do Dobřan do psychiatrický léčebny... A to teprve začaly starosti, teda pro rodinnou větev tam bydlící jako pronajmout jejich velkej byt, sehnat babičce malej, vyřizovat vše kolem babičky, kolem dědy, no děsný... a kdyby to bylo jen o penězích...
    No v Dobřanech děsný, první návštěva hrůza, děda na !!!plenách!!! Můj děda, voják z povolání, VŽDY perfektní pěšinku na hlavě, každé ráno oholenej, oblečení narovnaný do kartiček, vše, vše a vše perfektní měl plenu? Byl vyloženě v děsném stavu, se 7mi dalšími na pokoji, všude zápach... Dát ho jinam nebylo možné, ptž byl občas agresivní, takže soukromá péče nebyla možná, jediné co pomohlo byla obálková metoda...
    Babička půl roku nato zemřela...
    Proběhlo několik dalších návštěv, děda říkal babičky jméno, smál se a prostě najednou se mu z očí vytratil ten lesk, ta zvědavost a jen koukal do zdi, pak zase chvíli dobrý...
    Poslední návštěvu už nevnímal, tajně jsem ho odvezla na vozejku na záchod a zapálila jsem mu cigáro, to jediný si pamatoval, jak se dělá :-D když dokouřil, opět přestal vnímat a do konce návštěvy už prostě byl jinde... Týden po týhle návštěvě mi zvonil telefon a já věděla, co mi volaj.

    Příšerná nemoc hlavně pro rodinu, nemocnej údajně nevnímá co se s ním děje... Ale kdoví...!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miki, to je hrozný, to je mi líto:( Jo, to s tím obrazem perfektního dědy si dovedu představit, moje babička, zdravotní sestra, mě jako malou myla málem savem a jakmile jsem měla na oblečení jakýkoliv sebemenší faldík, musel se žehlit - teď se neoblékne a záchod také sama nezvládá, stejně jako sprchu, základní hygienu... Prostě nic. Taky myslím, že nemocný nic nevnímá - respektive doufám v to, tohle vědomí by muselo bejt k nevydržení.

      Vymazat
    2. Míšo, to je fakt hrozný, nejhorší věc na světě je takhle vidět blízkýho člověka a v našem případě perfekcionisty =o(
      Jinak podle slov jeho doktorky skutečně nevnímaj a nepřijde jim na tom nic divnýho (naopak u Parkinsonovy choroby vnímaj všechno)... i kamarád doktor mi říkal, že můžu "bejt v klidu" protože dědovi to prostě přijde normální... tak aspoň trocha štěstí v neštěstí...
      Drž se...

      Vymazat
  7. jo, vím jaký to je, když se z tvého blízko postupně stává někdo úplně jiný, neschopný se o sebe postarat. dle mého názoru je to jedna z nejhorších věcí, které se můžou stát, protože ta bolest je nepředstavitelná. ale bohužel se o tom málo mluví, takže je dobře, že jsi článek napsala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Barčo:) Taky myslím, že by se o tom mělo mluvit víc.

      Vymazat
  8. Tolik smutných osudů, tolik bolesti v srdcích...je mi vás líto. Soucítím s tebou, mně umřela maminka v květnu po delší nemoci.

    Je dobře, že jsi takový článek napsala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Marti. Upřímnou soustrast.

      Vymazat
  9. Lidi jsou hrozně křehcí a zranitelní..několik měsíců jsem se teď starala o tatínka, včera měl pohřeb. Jsem moc ráda, že jsme měli možnost se o něj starat doma nebo s ním přímo bydlet v sanatoriu a že nebyl sám. Smrt a umírání jsou stále tabu i v téhle divné době, která se tváří svobodně a demokraticky. Je dobře, když se o tom mluví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kristýnko, upřímnou soustrast. Je to zvláštní - máme odtabuizovaný sex i nejrůznější nemoci, ale smrt je pořád tak těžké téma.

      Vymazat
  10. Ahoj Míšo, sms jsem opět poslala, v mojí rodině onemocněla Alzeimerem teta tak vím, jak je to zákeřná nemoc. Je mi moc líto Tvojí babičky, drž se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju a nápodobně, je velmi těžké tuhle nemoc přijmout, nějak se s ní srovnat.

      Vymazat
  11. Ufff, je tezke tohle cist a rozhodne by se o smrti melo v nasi spolecnosti mluvit vice.. Kamaradka pracuje v takovem sanatoriu, kde jsou umisteni lide od starecke demence pres opravdu lezaky na lecich, kteri nevedi o svete.. Vzdy mi rika, ze ta lidska nedustojnost, s jakou posledni roky jinak aktivniho zivota ziji, je neskutecne kruta... :((((((

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj Míšo, to je mi líto, my to máme v rodině také a přitom teta je ještě relativně dost mladá. Nevím, jestli jsi četla o homocysteinech, teď se o nich docela hodně mluví, dokonce už se na jejich hladinu v krvi dělají lékařské testy. Jednu z mnoha civilizačních nemocí, kterou způsobuje jejich nadbytek v těle, je právě Alzheimer. Zajímavé stránky jsou zde http://www.karelerben.cz/homocystein-a-neurologie nebo se také můžeš mrknout na Youtube (Duškův pořad) Duše K - Karel Erben. Přebytek homocysteinů se odbourává vitaminem B6, B12 a kyselinou listovou. Ale nevím, jak je to při již rozvinuté chorobě.

    OdpovědětVymazat
  13. Ahoj Miško, mám přes rok a půl maminu doma, myslela sem napíšu i své zkušenosti, ale všechno se mi sevřelo a nejde to...zkurvená nemoc..

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za každý váš názor a připomínku

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...